stíínkovy fotky

Ráno se nám z kameného lože moc nechce, ani vyfouknutá karimatka mě jen tak nedonutí opustit spacák, nicméně když kolem nás projdou první ranní ptáčata, přece jenom vstáváme, ať se vyhneme davům lidí.

Stany prakticky se vším necháváme na místě, tady není důvod se o věci bát, a vyrážíme dál. Přes skály a bažiny se dostáváme až k místu kde se trasa dělí, buď nahoru na hřeben, nebo jej z východu obejít. Pro cestu tam volíme obchůzku, což nás už cestou připravuje na to co nás čeká na místě. Stezka se vine vyloženě po hraně skal, v nejohroženějších místech ji od dvousetmetrového srázu dělí dřevěné zábradlí. Postupně se výškový rozdíl zvyšuje - dno údolí pod námi se blíží k fjordu a my stoupáme, až se najednou z poza skal vynoří důvěrně známý útvar.

Skalnatá plošina vytvářející terasu 604 metrů nad hladinou fjordu. Jedno z nejnavštěvovanějších míst v Norsku. Je tady zatím jen pár lidí, takže ideální stav se pokochat rozhledem na fjord, i přímo pod sebe. Šestisetmetrová hloubka  vzbuzuje respekt a probouzí pud sebezáchovy, na sednutí na hranu s nohama ve vzduchu fakt nemám :)

Celou Kazatelnu důkladně prozkoumáme a nafotíme, a po snídani se pomalu odebereme zpět ke stanům. Tentokrát spíš přes hřeben, a cestou je vidět že hodina pokročila, počet lidí směřujících nahoru pomalu roste. U stanů se pomalu sbalíme, část výpravy testuje teplotu vody v jezírku nad kterým jsme spali, a zavelíme k návratu na parkoviště. Počet lidí směřujících nahoru už je takový že v se v užších místech stezky tvoří fronty, opravdu dav lidí. Teď nezbývá než si pogratulovat k nápadu spát nahoře - táhnout tam stany sice dalo zabrat, ale vyplatilo se.

Dole na parkovišti jen sbalíme všechno do aut, a mizíme pryč. Večer tu bylo skoro prázdno, teď začíná být přecpáno. Přes kolony aut směřujících na už tak ucpané parkoviště se promotáme k silnici, a vyrážíma na sever a po cca hodince cesty zastavujeme v městečku Tau, na místní snad by se dalo říct i pláži. Zpětně zjišťuju že to bylo nejzápadnější místo letošní výpravy. Vaříme oběd, testujeme místní houpačky a zlehka i teplotu vody jak v říčce která tady ústí do moře tak Severního moře samotného.

Po obědě vyrážíme dál, vstříc národním parkům Folgefonna a Hardangervidda. Jeden rychlý trajekt přes fjord, několik tunelů, zastávek u různých zajímavostí, a se soumrakem nacházíme před jedním z tunelů místo na spaní. Odpočívadlo se stolkem a lavičkama, z hor padá studená říčka, provoz na silnici minimání = není co řešit. Jen protivnýho hmyzu bylo dost, zkoušíme je zahnat ohňem z promočených březových větviček, ale udržet oheň alespoň trochu hořící vyžaduje velké úsilí.

U Vojtěchů naznali že na dvě dospělé osoby mají zbytečně moc piva, takže sotva si s Káděm a Vojtem po večeři otevřem každej svou plechovku, přistává na stole pro každýho 1,5l PETka Krušovic - dodatečně děkujem :) Večer se tedy trošku protahuje, vyplněn mimo jiné nějakými fotoexperimenty, a před půlnocí jdeme spát.

Ráno rychle sbalit, posnídat, a rychle zase na cestu údolím Suldal - Káďa - Šulda jeden - si to vyloženě užívá :) Cestou zastavujeme u dvou vodopádů, první už asi nedohledám, druhý byl Låtefoss. A kousek za ním zastavujeme v městečku Odda. Proběhne nějaký nákup, zastávka na informacích, a míříme z údolí do hor - NP Folgefonna se stejnojmeným ledovcem.

Údolím řeky která má samozřejmě svůj původ v ledovci dorazíme autem kam až to jde, hodíme rychlou svačinu (3l zmrzky s jahodama), vyrazíme dál údolím. Napřed pomalu, pak pořád víc a víc a víc se stezka zvedá, řeka chvíle vedle nás, chvíli pod námi se zužuje a zrychluje, stezka si začíná pomáhat lany a mostky, a podle klesající teploty cítíme že ledovec se blíží. Na místě trošku zklamání, přímo k ledu nás řeka nepustí. Ale i pohled přes řeku na masu zkamenělé zimy stojí za to, ač by někteří z nás určitě rádi měnili s dvojcí zdolávající hřeben ledovce.

Když důkladně promrzneme, a Vojta doplní zápis do návštěvní knihy v pohotovostní chatce, vyrážíme zpátky k autu. Sjíždíme zpět do Oddy k hladině fjordu, a na druhé straně se silnice opět zakusuje v četných tunelech do skály a začíná se prudce zvedat. Už jsme od fjordu vyjeli 600 metrů, a zastavujeme u vodopádu Vøringsfossen, což je prý nejnavštěvovanější přírodní úkaz v Norsku vůbec. Lidí sice všude mraky, ale pohled hromadu vody padající do 180 metrů hlubokého kaňonu stojí za to. Navíc má podvečerní sluce ten správný úhel, takže se ve vodní tříšti tvoří duha.

No nic, vodopádů bylo dneska dost, jedeme dál. Postupně stoupáme do tisíce metrů, a doufáme že při přejezdu přes NP Hardangevidda najdeme nějaké místo ke spaní. To se nakonec nepodařilo, vzhledem k tomu že tahle promočená náhorní plošina je domovem asi poloviny norských komárů nám to tak úplně nevadilo. Dojíždíme tedy přes planinu až do Haugasolu odkud chceme zítra vyrazit dál. Pomalu se stmívá, tak vybíráme opuštěně vypadající chatu kousek od cesty, stavíme vedle ní stany a protože komárů je tady pořád dost, rychle do nich zalézáme a usínáme.