stíínkovy fotky

Po ránu rychlá snídaně, balíme a vyrážíme. Včera jsme si u smoobslužné pokladničky zaplatili mýto na cestu vedenou v mapě jako Ralarwegen, po které je v plánu dorazit do Finse - nejvyšší zastávky na norských železnicích  (1222 mnm). Což o to, plán to byl pěkný...

Že cesta nebude žádná dálnice s rovným asfaltem jsme tak nějak tušili, ale to co nás čekalo...  Přemýšlím jestli na prvních 8 kilometrech Káďa řadil za 2, docela pochybuju. Navíc nás po těch osmi kilometrech z 16 nepěkně překvapila závora přes cestu. Tohle jaksi u samoobslužné kasičky na mýto nepsali. Závora je ale odemčená, tak se odvažujeme dál - kdoví proč tu je, že jo, a mýto jsme zaplatili - tak co.

Cesta se ale nelepší, chytáme do podvozku pořád víc ran, tak se po pár dalších kilometrech rozhodujeme že je čas pokračovat po svých. Vojtěchovic maj i přes řádně naložené auto asi vyšší podvozek, tak zatím pokračují dál, s tím že na nás počkají. Kia tedy končí vedle cesty, balíme batohy na dva dny a vyrážíme. Do Finse zbývá asi 7 kilometrů, 1200 metrů nad mořem je znát, na břehu jezer se válí ledové kry, kolem cesty závěje...

Finse je vlastně jen zastávka vlaku s hotelem, muzeum železnice a pár domečků, jinak nic. Rychle okoukneme co se dá, posvačíme v teple čekárny, a vyrážíme dál na cestu - ještě nás čeká pár kilometrů a výškových metrů. Stezka vede po hrázi jezera Finsevatnet, Vojta hned zkouší kry vedle hráze, ale driftovat se jim nechce, tak nás musí dohnat po svých. Potom stezka opustí jistotu hráze, a vine se mezi potoky, jezírky a skalami stále nahoru. Terén se s výškou mění na kamenitý - pozůstatek ledovcové morény, pak překonáme jednu větší řeku (sejít 250 metrů po proudu k lávce, nebo to risknout po sněhové plotně která tu řeku přikrývá?), a v dálce mezi skalami občas vykukuje obrys chatky Appelsinhytta, ke které směřujeme. Ač její jméno znamená Oranžová chata, má spíš barvu okolního kamení což ji skoro dokonale maskuje - ještě že chytrá GPSka ví kde ji hledat :)

Ještě přejdem nějaké sněhové pole, přeskáčem nějakou vodu, a kolem čtvrté hodiny se chata objeví přímo před námi. Rychlý průzkum - ájo, oranžová je zevnitř; ano, 8 se nás tu vyspí, a tak ji prohlašujeme za base camp. Necháváme na místě věci, a vyrážíme ještě dál, k jednomu ze  splazů ledovce Hardangerjøkulen. Tady už se dostáváme přímo k ledu, s trochou opatrnosti i na něj. Blízkost ledovce si každý užívá po svém, já dávám do placu info že je Hardangerjøkulen 6. největším norským ledovcem a že se tady natáčely scény ze Star Wars: The Empire Strikes Back.

Pak se přesunujeme zpátky k chatě a zabydlujeme se. Hanka vaří večeři, já nacházím krásnou tůňku na chlazení plechovek s pivem :) Slunce pomalu zapadá, teplota venku klesá, ale v chatce je výborně. Než zapadne úplně, ještě vybíhám zpátky nahoru udělat pár fotek. Ještě chvíli řešíme program na zítřek, ale brzy nás přemáhá spánek. V noci bylo venku těsně nad nulou, ale v chatce nám to vůbec nevadilo.

Ráno se nasnídáme, hodnotíme počasí jako ucházející (občas mrholí), takže nic nebrání provést plán A. Vojtěchovic polovina výpravy se vydává zpět do Finse ke svému povozu, zatímco my vyrazíme k našemu cestou necestou přímo za nosem (a šipkou na displeji GPSky). Z mapy zatím nevyčteme jak překročíme dole řeku, ale to se nějak vymyslí :) Nejdřív vyrazíme k jiho-východu, k dalšímu splazu ledovce, a od něj už zhruba na východ k autu. Z ledovce teče spousta vody, někde se dá přeskákat po kamenech, jinde musí boty dolů a brodíme. Naštěstí  není vody moc, maximálně lehce nad kotníky.

Vybíráme vhodnou soutěsku na sestup k řece, a když se tam dostaneme, musíme vymyslet jak přes ni. Nahoře jsme vymysleli varianty dvě, přebrodit, nebo využít železničního mostu. Nakonec nás ale zachraňují ovce a jejich vyšlapaná cestička, která nás napřed přivede k salaši, a kousek od ní už je vidět lanová lávka přes řeku. Naštěstí, na brodění je řeka hluboká a prudká, a železniční most dost daleko.

U auta nás čeká poněkud nepříjemná informace, a to že závora na cestě zpět je zamčená. Naštěstí nám jeden z místních chatařů nakonec otevře, aspoň pro příště budeme moudřejší... Cestou ještě vyvedeme z podobného omylu jednu holandskou výpravu, a dorazíme zpět do civilizace. Pokračujem dalším přejezdem, kombinací serpentýn a tunelů sjíždíme do Aurlandu kde vjíždíme do Lærdalstunnelen, 24,5km dlouhého nejdelšího silničního tunelu na světě. Na chvíli zastavujeme na prostředním z jeho tří osvětlených odpočívadel, kde je vyjímečná šance si tunel prohlédnout pěkně zblízka.

Za tunelem následuje trajekt přes fjord, z přístavu na druhé straně vyjíždíme pro změnu dalším tunelem. A protože se pomalu připozdívá, začínáme hledat místo na spaní. Nakonec vybíráme místo na staré zarůstající cestě vedoucí souběžně s už nepočítaným tunelem, zřejmě původní cesta před stavbou tunelu. Postavit stany než začne pršet, uvařit a zbaštit večeři, u plechovky piva probrat plány na zítřek a alou do spacáků...