stíínkovy fotky

Plán na následující dny je NP Jotunheimen, v případě vhodných podnímek výstup na Galdhøpiggen - nejvyšší norskou horu. V první fázi se musíme dostat do Lomu, čeká nás tedy 108 km dlouhá cesta Sognefjellet, začínající v Gaupne na břehu fjordu, zdolávající průsmyk Fantesteinen (1464mnm) a klesající zpět do Lomu (cca 360 mnm)

Pěkné počasí nás bohužel opustilo, sotva nás cesta dovede pár stovek metrů nad moře, vjíždíme do mraků a dostaneme se z nich až před Lomem. Z výhledů na skalní velikány NP Jotunheimen toho teda moc nemáme - ale co už, s tím s emusí v Norsku počítat.

V infocentru v Lomu zjištujeme že počasí pár dnů lepší nebude, a tak u kafe v cukrárně upravujeme plány. Dnešek věnujeme pamětihodnostem Lomu - muzeum národního parku v infocentru, místní dřevěný kostelík, atd. Plán na noc neměníme, krytá střelnice asi 10 km od Lomu, kterou jsme tu objevili před 4 roky se neodmítá :)

Stany stavíme jen aby proschly, povečeříme, prozkoumáme co se tady změnilo a jdeme spát.

Ráno vyrážíme směr Geirangerfjord, takže znovu do Lomu a zněj na severo-západ. Cestou zastavujeme okouknout vodopády na řece, vyjíždíme na vyhlídku Dalsniba (krátká, zato prudká, pár NOKy placená odbočka nás vyváží do skoro 1500 mnm), a pak zase těch 1500 metrů dolů, až k břehům Geirangerfjordu. V roce 2009 jsme si tu v opačném směru s nemocným chladičem pěkně užili...

V turisty přeplněném Geirangeru krátký rozchod, fjord, zmrzlina, souvenir shopy, kavárny, každý jak uzná za vhodné, a vyrážíme dál. 11 serpentín Orlí stezky nás zvedne o 600 metrů, na vyhlídku nad fjordem. Kocháme se pohledem na asi nejfotogeničtějčí norský fjord, říčka je tu svedena tak že teče pod podlahou vyhlídky a na její hraně padá dolů. Máme ale před sebou ještě dost cesty, takže žádné dlouhé zdržování - jedeme dál - v Eidsdalu trajekt, v Gudbrandsjuvet zastavujeme u místní přírodní zajímavosti. Řeka tu teče různými šíleně zakroucenými puklinami ve skále, z můstků nad korytem se dá všechno pěkně zhlídnout. S focením je to horší, můstek je zavěšený a tak se lehce houpe, jak už pohybem lidí na něm, tak i vibracemi od těch všech vodopádů - delší expozice je tu i se stativem prakticky nereálná.

Protože se blíží večer, začínáme hledat místo na spaní. Cesta se pořád zvedá, údolí je široké akorát na silnici a řeku - na stan už není místo :) Nakonec prohlásím že když už jsme dojeli tak daleko, tak ještě pár kilometrů zvládnem, a dovádím výpravu na spací místo které si pamatuju z roku 2009. Tehdy jsme tu nespali, jen se otáčeli k návratu o kousek zpět. Část expedice prostě nesnesla pomyšlení, že by tuhle příležitost nevyužili :)

Jsme tu na hranici NP Reiheimen, první pravidlo chování v NP na ceduli u parkoviště zní: "You can camp anywhere you want" - pěkný kontrast k našim NP

Po večeři vyrážíme na menší průzkum, zkoušíme dosáhnout nedalekého vodopádu, ale pak zjišťujeme že za a) to co vypadalo jako potok je slušná řeka, b) to co vypadalo jako půl kilometru bude tak 5. Tak ho jen na dálku fotíme, a vracíme se zpátky do tábora, do stanu, do spacáku...

Tím že jsme dojeli až sem to máme ráno pěkně blízko, stačí popojet 6 kilometrů a jsme na parkovišti nad Trollstigen - Trolí stezkou. Tu si ovšem necháváme na potom, teď nás zajímá Trollveggen - Trolí stěna. S 1100 metry nejvyšší kolmá stěna v Evropě. Stezka pod její vrchol začíná kousek od parkoviště, takže vyrážíme. Podle všech informací tu sníh už koncem července nebývá, ale asi (určitě) byla letos tuhá zima. 5 kilometrů se zdá v pohodě, ale tak 4 z nich jdeme po sněhu, a než se vyškrábem nahoru, uběhnou 3 hodiny.

Nicméně ten pohled ze skoro kilometru a půl nad údolím za to prostě stojí. :)

Když se dostatečně pokocháme výhledy, vracíme se nazpátek a na chvíli se posadíme u řeky vedle parkoviště. Sluníčko pálí, plechovka piva má po 5 minutách v řece výbornou teplotu - pohodička největší :) Jeden by řekl že Trolí stezka se neojezdí, ale úpřímně, už jsme letos podobných sjezdů a výjezdů projeli tolik, že je jen další v pořadí. Takže pokud sem někdo vyrazíte, doporučuju tuhle trasu vzít od severu.

Pod stezkou zajíždíme do Andalsnes, kde chce Káďa najít jakousi louku někde u řeky na které spali někdy v minulým století. Upřímě pochybuju že jsme trefili apoň tu řeku, natož pak louku, ale radši si to nechávám pro sebe. Rozděláváme oheň, a po večeři se vedle něj ukládáme k zaslouženému spánku.