stíínkovy fotky

Dnešek je zasvěcen výstupu na Norskou nejvyšší horu. Podke předpovědi bude na vrcholu do dvou odpoledne jasno, pak se zatáhne a přijde sníh. Takže je potřeba vyrazit co nejdříve, ať něco vidíme.

Něco málo sníme, a zatím Káďa s Hankou vyráží. My sbalíme auta a jedeme taky. po úzké silničce dorážíme k horské chatě Spiterstulen, ve výšce cca 1100 m a jedno auto se vrací pro naše stopaře.

Čeká nás převýšení cca 1300 metrů, a cesta nahoru trvá zhruba 4 hodiny. Podle Káďě by jsme neměli narazit na sníh. Už tam byl dvakrát, a nikdy přes sníh nešli. Taky říká, že když vylezeme ten první hang co vidíme, tak jsme na náhorní plošině, kde už to jde v pohodě. No, to jsem zvědavej.

Tak pomalu vyrážíme. Nemá smysl vypočítávat, kolikrát už jsme doufali že tenhle svah je poslední, a jsme nahoře, a ani si netroufnu spočítat, kolik sněžných polí jsme museli projít. Ti co vyrazili v kraťasech se stávají terčem udivených pohledů dalších výprav, z nichž nás některé předbíhají, jiné zase předbíháme my.

Kus pod vrcholem se nám otvírá pohled na ledovec, přes který vede druhá cesta na vchol. Ta ale chce vůdce, a pořádnou výbavu. Pomalu stoupáme k neviditelnému vrcholu, až se z mlhy vynoří kontury vrcholové chaty. Na vrcholu je opravdu psí počasí, prudký vítr, sníh, a vidět není nic. Tradiční společnou fotku vynecháváme, na můj stativek moc fouká, a svůj foťák z ruky nedám. Za to si mě vyhlíží nějaká trojice neurčité národnosti, (anglicky asi moc nerozumí) a strká mi do ruky jejich foťák, tak je v mlze a vánici fotím.

V kroužku likvidujeme šampáňo, a pak rychle zapadáme do chaty, kde se zrovna uvolnilo místo. Jiřík si ještě na vrcholu otevírá plechovku plzně a stává se tak velkou atrakcí. Podivína v kraťsech popíjejícího pivo ve vánici na vrcholu si fotí kde kdo, jen já už jsem bohužel pryč.

V chatě se zapisujeme do knihy, likvidujeme zásoby jídla, a necháváme kolovat placatku slivovice. Vedle sedí dvojice Dánů (asi), tak jim Peťula se slovy "Czech drink number one" nabízí. Sice projevují o obsah velký zájem, ale na loka se ukecat nedají.

Vyrážíme dolů. Počasí se se snižující výškou trošku uklidňuje. Překonáváme opět nespočet sněhových polí, každý volí rechniku jaká mu vyhovuje. Postupně scházíme až dolů, sedáme do aut a jedeme do města. Potřebujeme naoupit pečio a je v plánu koupačka v některém kempu, kdo má zájem. Sice jsme vyráželi od chaty druzí, ale ve městě na parkovišti nikdo. Volám Pivákovi kde jsou. No super. Stojí na cestě a mění kolo. Museli jsem je přehlídnout. To znamená vyskládat celý kufr, protože rezerva je samozřejmě na dně.

Brácha se mezitím vrací pro samostatnou jednotku. Asi po hodině se všichni konečně scházíme na parkovišti, Pivák už má v servisu domluvenou výměnu prasklé gumy na zítřejší ráno. Takže se skládáme do aut pošesti, a jedno vyráží k řece, a jedno do kempu.

Večer plánujeme opět tady, střelnice je super místo. Po očistě se tam scházíme, vaříme večeři, a znavení dnešním programem poměrně rychle uínáme.