stíínkovy fotky

Vstávačka, v rychlosti balíme, snídáme a vyrážíme. Dnešní plán je dostat se do města Lom, odkud hodláme zítra vyrazit na Gladhopiggen, nejvyšší norskou horu. Cestou nás čeká Trolí stěna, stezka, a spousta fjordů.

Po E6 dokíždíme do Dombasu, kde odbočujeme směrem na západ, k moři. jak postupně klesáme, skály kolem nás rostou a rostou, až zastavujme pod Trolí stěnou, s vrcholkem zahaleným v mracích. S svými cca 1100 metry nejvyší kolmá skalní stěna v Evropě. Zdola to tak ani nevypadá, ale nákres na informační tabuli, kde je vedle stěny nakreslená eifelovka je poměrně názorný. Stěna je cca 3krát vyšší. Pokud všechno vyjde, za pár hodin budeme koukat shora dolů.

Jedeme dál. Když po pár kilometrech dojíždíme pod serpentíny Trolí stezky, je jasné, že máme problém s chlazením. Už jsme si toho všimli včera, ale žádný úsek nebyl tak problematický jako to co nás čeká. Vypadá to že se netočí ani jeden větrák u chladiče, takže se motor chladí jen za rychlé jízdy. Trolí stezku vyjíždíme na třikrát, vždy když se teploměr blíží ke 120°C tak dáváme pauzu. Alespoň si můžeme pořádně užít výhled. Ale časový plán dostává opět (pokolikáté už?) pořádně na frak.

Při  zastávce v horní části se údolím přižeme mrak, který najednou celý výhled zakryje, není vidět vůbec nic. Taky pěkná podívaná. Nakonec uspěšně zastavujeme nahoře. Z vyhlídky opět prohlížíme Trolí stezku (Norsky Trollstigen - Trolí schody). Vyhlídka má místo zábradlí skleněné tabule, vypadá to dost adrenalinově. Zvlášt ta, která chybí :-) Takže je před nimi postavené druhé zábradlí, asi už sklu nevěří.

Chystáme se na výstup na vrchol Trolí stěny, marně ale hledáme začátek značené trasy. Vydíme pár lidí sestupujích ze skal, tak se jich Pivák ptá, jestli neví kudy a jak. Nakonec se z nich klubou češi. Takže nahoru je to na tři a půl hodiny, dolů dvě. A značený to není. S naším zpožděním to rovnou balíme. Tohle nemá smysl.

Nakupujeme pár suvenýrů, a jedeme dál. Jen o pár kilometrů zahlédneme v jednom jezeře plavat ledovou kru. Tohle samozřejmě klub otužilců nemůže nechat jen tak. Stejně jsme trochu času ušetřili vypuštěním výšlapu. Scházíme k jezeru, kluci naskáčou do vody, vydrápou se na kru, a pak seskáčou zase do vody. Kra se tímto uvolnila ode dna, a Vojta který na ní zůstává poslední pomalu odplouvá ke středu jezera. Je to pohodlné, to driftování, ale vleče se to...takže nakonec taky skáče do vody, a plave ke břehu. Je na nich vidět, že tahle voda je zatím jasný favorit.

Doumlováme se s dvojicí stopařů, prý budou kolem 16:00 v Lomu, takže podstatně dřív než my. Tak jedem dál, ať na nás zbytečně nečekají. Opět se nám do cesty staví trajekt, už docela rutina. Za trajektem nás čeká opět solidní výjezd, tak spojujeme chladící pauzu s jídlem, u čističky s dvěma trolama.

Další pauzu, tentokráte nevynucenou děláme na vyhlídce nad Geirangerfjordem, přičemž první co slyšíme po vystoupení z auta je "Zdravím Českou republiku :-)". Výhled je tady perfektní, a vodopád, i když uměle upravený při budování silnice je taky super. Horší však je, že nás čeká sešup dolů, ale hlavně potom zase serpentíny nahoru.... na pár kilometrech stoupáme z úrovně moře do tisíce metrů. No co, zase se budeme kochat. Na jedné zastávce Chudis zkouší sáňkování na sněhovém poli. Potom prosazuje uspořádání závodů ve sjezdu, ale motor už je zase jednou ok, tak jedeme dál.

Teď už je to do Lomu jen pořád mírně zkopce, takže v pohodě. V Lomu se potkáváme s Hankou a Káďem. Na noc se ukládáme pod přístřeškem střelnice, cca 10 km od Lomu. Luxusní místo na spaní. Ráno chceme brzo vstávát, takže žádný dlouhý ponocování, jdeme spát.