stíínkovy fotky

Po včerejšku je vstávání pro některé poněkud náročnější. Venku trochu prší, a každý se s tím vyrovnává svým způsobem. Někdo pláštěnkou, někdo minimální vrstvou oblečení. Rychle něco pojíme, a přesunujeme se k naší opravně. Majitel vypadá jako těžkej pohodář, otevírá vrata, ukazuje nám kde je nářadí, a zase zapadne do své kanceláře. Občas se během dne přijde podívat, prohodí s náma pár slov, a zase zmizí.

Náš tým pseudo odborníků se pouští do práce. Pořád máme naději, že je to nějaká banalita, kterou budeme schopni napravit. (Bližší popis asi na vyžádání, nehodlám to tady rozepisovat). Po několika hodinách, a za asistence mechanika kterého nám majitel zapůjčil jsme finálně došli k závěru, že by jsme museli vyndat a rozebrat celou převodovku. To je v těchto podmínkách naprosto nereálný. Debata co dál je pořešená poměrně rychle. Z rychlých výpočtů vychází nám vychází že: cena dopravy nepojízdného auta domů + plus oprava doma = cena auta při prodeji do bazaru. Oprava na místě v servisu ještě dražší. Zkoušíme jestli by se nedalo auto na místě prodat, ale v bazaru Dacii, ani po ujištění že je to vlastně Renault nechtějí. Konec.

Rozhodnutí je jasné. Dvě auta jedou dál v 5 lidech a Káďa s Hankou stopem. Káďa je evidentně rád, že už nemusí nic řešit, a že se zbavil problému. Loučíme se majitelem který nabízená Eura rezolutně odmítá, české pivo všek s úsměvem bere. Mimochodem, potvrzuje naše mínění o "this is engine" chlápkovi, slovy "Very special guy" a výmluvným zakroužením prstu u spánku :-) Bereme z auta pár užitečných a prodatelných věcí, postupně se přemisťujeme zpátky na tábořiště, a Dacii odkládáme u  vrakoviště.

Protože se blíží večer, hodláme dnešní noc strávit opět tady. Navíc nás láká kopec či hora která tyčí nad námi. (Doma zjišťuji že se jmenuje Sørvikfjellet a má 607m) Vypadá, že by z ní mohlo být vidět třeba i na Lofoty, každopádně výhled bude stát určitě za to. Kolem 22:00 vyrážíme, abychom se na vrchol dostali kolem zdejší astronomické půlnoci. Bereme to přímo přes les, cestou se kocháme výhledy na krajinu. Výstup na nejnižší bod hřebenu nám dal docela zabrat, další postup pak po hřebeni je již podstatně jednodušší. Terén nahoře připomíná ten na Nordkinnu, i když bez větších převýšení. Nečekaně zde narážíme na jezero, klub otužilců hned hořekuje, že sebou nemají aspoň jeden ručník. Také nás překvapuje trojice ovcí, která tudy kráčí po vyšlapané pěšince, evidentně za nějakým cílem.

Na vrcholu děláme společnou fotku, dlouho se rozhlížíme, fotíme co jde, a zapisujeme se do vrcholové knihy kterou Vojta svým ostřížím zrakem objevil. Slunce je kousek pod obzorem (přece jen už jsme dost na jihu). Pomalu se vydáváme zpět. Ještě okukujeme jedno sněžné pole, kde je víc než metr sněhu. Výprava se trošku trhá. S Káďem a Jurem to bereme trošku bokem, k říčce která z jezera vytéká a po pár desítkách metrů se ztrácí v podzemí. Cestou zahlédneme "bačicu" s bačovským psem, která zřejmě patří k již dříve zmíněným ovcím. Každopádně pěšinka, kterou kráčela nám příjde docela sympatická, tak se po ní vydáváme dolů. Dole pak přejdeme jen pár metrů, a napojujeme se na cestu, kde jsme náš výstup začínali. I když jsme si trošku zašli, nikam nespěchali, a vyráželi poslední, jsme v táboře jako první. Zbytek doráží po půl hodině, mají mokro v botech, prodírali se křovím, ušli podstatně víc než my...

Ještě fotím vrchol ozářený již vycházejícím sluncem, a jdeme spát.