stíínkovy fotky

Ano, dnes to zase bude hlavně o cestě...

Ráno je tentokrát pro některé trochu krušnější, včerejší seance udělala svoje. Bratr mě budí s dotazem, kde mám klíče od auta, na což odpovídám podle pravdy, že o nich nic nevím. "Šels spat jako poslední, takže je musíš mít" zní jako rozumnej argument, takže se pokouším o hledání na obvyklých místech. Kapsy, boty, obal od spacáku, interiér spacáku, nikde nic. Pokusně se ptám Kilóška, jestli o nich neví, ale něco mi říká, že to bude zbytečný. Bylo...

Atmosféra začíná lehce houstnout, a já naštěstí, asi na 4 pokus, lovím klíče z kapsy uvnitř spacáku, o které jsem neměl ani tušení. Ufff...

Takže snídáme, balíme, probíhá krátká porada nad dnešní trasou a checkpointy, a vyrážíme. Dnešní plán je jasný, dojet až na Lofoty, protože zítřek tam má být posledním slunným dnem, čehož musíme využít.

Naše auto si dělá první krátkou zastávku u Roddenes Naturreservat a zase frčíme dál. Následně dochází k tomu, že celá posádka kromě řidiče usíná spánkem spravedlivých. Budím se ve chvíli, kdy auto zastavuje kdesi v pustině, široko daleko jen skály a jezera. Brácha si právě všimnul na mým telefonu SMS z Dacie, o přibližném místě pro oběd. Bohužel, místo o kterým se zmiňuje není v mé mapě. Pro další postup potřebujeme zjistit, kde přesně jsme. Jasný úkol pro mě. Menší vadou na kráse je to, že jsem mírně rozespalý, takže pokyn "Zjisti mě, jak daleko jsme od Alty" nejsem sto pochopit. Bratr mi to třikrát zopakuje, abych se mu následně odvděčil větou "Můžeš mi prosim tě vysvětlit, co po mě chceš?", což ve zbytku osazenstva vzbuzuje totální výbuch smíchu. Jsme prostě veselá kopa...:-)

Čtvrtý opakování, už mírně proložené ostřejšími výrazy, už proniká k mému mozku, takže po chvilce hloubání nad displejem telefonu hlásím, že cca 35 km, z čehož vyplívá, že jsme první vozidlo v koloně. Takže čekáme na zbytek. Volné chvíle využíváme k výšlapu na blízké sněhové pole. Přece se celou cestu těšíme, jak s v oblasti věčného sněhu a ledu zkoulujeme. Po cca půl hodince u našeho auta zastavuje červená Dacia, což značí že je čas k návratu. Chceme po sobě něco zanechat, tak z kamenů na sněhu stavíme panáčka. Bohužel, jak později zjišťujeme, ze silnice není poznat o co jde, svah je málo příkrý.

Ujedeme jen pár kilometrů, a dáváme pauzu na oběd, u jednoho z místních jezer. Jezero je samozřejmě nutné využít ke koupačce. Vypadá docela hluboce, i když je voda průzračně čistá, metr a půl od břehu už není vidět dno. A voda je samozřejmě podle toho studená...

Po obědě vyrážíme dál, pořád víceméně k západu. Cestou nabíráme vodu z říčky pod vodopádem, kde testujeme teplotu vody alespoň po kolena, k pobavení estonských turistů, kteří zde zastavují chvilku po nás. Při dlouhé cestě po pobřeží Kafjordu nás zaujímají vodopády, které se z jeho skalnatých stěn řítí. Jeden vybíráme, a opět zastavujeme. Naši otužilci okamžitě hledají, kde by se dalo pod něj vlézt, ale je přece jenom docela velký. Tak Aspoň na spodním toku zchladí svoje těla. Ze břehu to i tak vypadá místy docela adrenalinově.

Večer, na pobřeží Herjangsfjordu obdočujeme na místní okresku, a doufáme v nějakou pevnou střechu, protože obloha začíná opět hrozit vodou. Jak na zavolanou se objevuje nepoužívaný otevřený kiosek, a tak jeho pohostinství využíváme. V přilehlé, taktéž nezamknuté, garáži stojí sněžný skůtr.

V součtu to dnes dělá 787km, a jsme na začátku Lofot. Takže zítra, nejkrásnější ostrovy, těšte se na nás...