stíínkovy fotky

Ráno vstáváme cca v půl sedmé, rychle zdlábneme snídani a kafíčko, balíme, sedáme do auta a přesunujeme se na parkoviště de Poppaghia. U místního pramene nabíráme vodu, a po značené trase vyrážíme vzhůru. Pokud půjde vše podle plánu, čeká nás převýšení zhruba kolem 800 metrů. Stezka se vine lesem, a pomalu nabírá procenta stoupání.

Brzo poznáváme, že Korsické turistické značení má k tomu českému hooodně daleko. Každá značka vypadá jinak, a ani barva nemusí být nutně stejná. Zároveň je stezka značená kamennými značkami, které ale nemají žádný řád, vypadají velice různorodě, a hlavně ne vždy značí oficiální, či vůbec nějakou, stezku. Nicméně jejich provedení je často velice originální.

Stezka vede borovým lesem, cestu zpestřuje jen Káďovo neúspěšné hledání budky se srdíčkem. Časem borovice řídnou, překračujem malý potůček a někde kolem 1380 metrů definitivně necháváme les pod námi. Míjíme salaš Bergerie de Colga, a kousek nad ní dáváme pauzu. Čeká nás nejstrmější část, kde trošku scházíme ze stezky, a tak se při výstupu zapojují i naše ruce. "Horolezecká" pasáž není dlouhá, a rychle ji necháváme za sebou, sklon se pomalu zmenšuje, a my se blížíme k sedlu Bocca â Stazzona. Se zmenšujícím se sklonem začínáme vnímat výhled na sever, kde se tyčí 2540 metrů vysoká hora Capu Falu, a postupně se před námi otvírá výhled na jihovýchod, kde 50 metrů pod námi rozlévá své vody jezero Lac de Nino. Na přelomu července a srpna není po ledovci, původci jezera, ani památky, kromě teploty vody. Jezero je obklopeno krásně zelenou loukou jejíž povrch je udržován zdejším stádem polodivokých koní. Zelený pažit vybízí k procházce, ovšem brzo zjišťujeme že povrch je místy dost podmáčený, a že pevná cesta je značena hromádkami po koních :) I tak to ovšem bereme přímo přes, namísto obchvatu po značené trase.
Obcházíme jezero, a ukládáme se ke krátké polední pauze spojené s obědem. U oběda zároveň okukujeme nejbližší vrcholky, jestli by některý stál za výstup. Poblíž naší trasy leží 2007 metrů vysoká hora Capu a u Tozzu která se nám zalíbí, a výstup je jednomyslně schválen.

Po pauzičce vyrážíme směrem k severu, po červeno-bílým pruhem značené GR20 (220 kilometrů dlouhá trasa napříč Korsikou, rozdělená do 16 denních etap zakončených samoobslužnými chatami) a stoupáme 140 metrů do sedla Bocca â Reta, kde se z GR20 odchylujeme, a stoupáme na Capu a u Tozzu. Zespodu byl sice viditelný náznak stezky na vrchol, ovšem zblízka není snadné stezku sledovat, nejspíše po ní nejčastěji chodí kamzíci či jiní podobní horští tvorové.

Po zdolání 124 metrů, čímž navyšujeme převýšení na 930 metrů, si na vrcholu dopřáváme krásného výhledu na všechny strany, Světla si užívá svůj výškový rekord, já něco málo vyfotím, a vydáváme se zase dolů, zpět na GR20. Po ní si to míříme dál po hřebeni Serra San Tomaghiu, stezka se krásně vine chvíli po jedné, chvíli po druhé straně až k sedlu Bocca san Pedru (1452m). Občas na hřebenu potkáváme stromy svým tvarem ukazující na převažují směr větru v těchto končinách, obecně je na hřebenu a vrcholcích hor hodně větrno. Scházíme  ze sedla ještě kousek po GR20, a když se stáčí k severu tak se s ní loučíme. Po místní lesní/horské cestě se vracíme zpět na parkoviště, a tyhle poslední 3 km bez převýšení nás ničí asi nejvíc z celého dne.

Zpátky na parkovišti opakujeme proceduru nabrání vody spolu s rychlou očistou, opět sedáme do auta (Káďovu novou Kiu Cee`d přejmenováváme podle lenochoda Cida z Doby ledové, protože otravnost s jakou připomíná nezapnuté pásy je zcela identická s Cidovou) a vyrážíme zase dál. V plánu je najít vhodné místo k přespání poblíž zítřejšího programu. Přejíždíme zpět k Albertacce, a odbočujeme směrem na vísku Calasima, nejvýše položené sídlo na Korsice (1095m). Cestou konečně potkáváme jeden ze symbolů Korsiky, divoká prasata hned vedle silnice. Projíždíme sympatickou vesničku, avšak když na místě kde podle našich informací má jedním směrem pokračovat asfaltová cesta, a druhým sjízdná nezpevněná cesta nacházíme hroznou cestu a absolutně hroznou cestu, otáčíme zpět. Popis trasy který máme je zřejmě dost staršího data. Padá tedy rozhodnutí že údolí řeky Viru zítra vynecháme, a dnešní noc strávíme na osvědčeném místě. Cestou zpět zajíždíme do Calacuccie kde nakupujeme chleba, něco k pití a zmrzlinu, kterou vzápětí na břehu místní přehrady spořádáme. Poté vyrážíme zpět na již ověřené spací místo, vaříme zase nějakou Hančinu dobrotu k večeři, kterou zapíjíme plechovkou piva a láhví vínka a zaleháváme k zaslouženému odpočinku. Dobrou...